My diary

7/10/2018

7. října 2018 v 18:54 | Celene
Dost mě pobavily Vaše komentáře k předchozímu článku, děkuji za ně :D Takže to vypadá, že mě happyend asi snad nikdy nepotká... Ukázalo se, že můj svatební objev není tak úplně single a společnej plán nebyl tak úplně rande, ale tak co už... :D Naštěstí se mi podařilo veškeré poblouznění stopnout hned v okamžiku, kdy tato informace vyšla na světlo. Tenhle rok je zatím docela dost na prd. Hodně slušně řečeno. A to evidentně po všech stránkách. Mám dlouhodobě existenční krizi. Netuším "čím chci být, až vyrostu". Ráda bych se pohybovala v nějaké kreativní oblasti, ale když se do něčeho pustím, buď mě přepadne "autorský blok" nebo neschopnost načatou věc dokončit. Za svou dosavadní kariéru "zaměstnance" čím dál víc tíhnu k dojmu, že už nechci být zaměstnaná. Chci být sama sobě šéfem. O podnikání přemýšlím čím dál víc. Má to ovšem jeden zásadní háček. Dost dobře netuším V ČEM chci podnikat. Potřebuju udělat pořádnej brainstorming sama sebou. Ach jo, ach jo, ach jo. "Autorský blok" zjevně začíná působit na i blogu, protože myšlenky se mi momentálně rozletěly všema směrama, což se projevuje silnou neschopností nějak logicky dokončit tento článek... Tak snad to příště dopadne líp...

20/9/2018

20. září 2018 v 17:43 | Celene
Letos moje blogová aktivita fakt stojí za starou belu :D Takže... Moje ségra je vdaná a má nový, vcelku vtipný, příjmení. GDPR mi však nařizuje nesdílet ho s Vámi :D ... Svatba byla... záživná... Ale jo, měli to moc hezký, ale postihly mě i slabší momenty. Překvapivě ne z důvodu, kterého jsem se celou dobu obávala, ale kvůli něčemu naprosto jinému, o čem bych zde pomlčela... Ale jinak to bylo fajn, některé momenty jsem se vážně bavila a některé další jsem se VÁŽNĚ bavila :)) Náš táta měl vtipnej proslov. Zahájení obědu předcházelo svatební focení s osmdesáti svatebčanama, takže to chvilku zabralo. Potom byl oběd, který právě táta zahajoval svým proslovem a hned v úvodu poznamenal "se spoustou z vás se ještě neznáme, ale věřím, že si budeme společně rozumět, jelikož už máme spoustu společných fotografií" :D :D Objevila jsem tam někoho s kým si obzvlášť rozumím. Nebo jakože takhle do hloubky to ještě nešlo, ale sympatie jsou vzájemné a asi přeskočila jiskra... :)


Povídali jsme si a tancovali jsme spolu a teď jsme v kontaktu přes facebook, no a trochu se mi dostává pod kůži... Momentálně panuje geografický nesoulad, takže jiná forma kontaktu není možná, ale od října se bude pohybovat v Praze, takže za dva týdny máme společný plán. Strašně se na to těším a zároveň jsem strašně nervózní. No z tohohle co bude nebo nebude... Bohužel (bohudík, pro ty kdo vědí, jak miluju svou práci :D ) jsem celý týden na neschopence s antibiotikama, jsem u prarodičů a mám k dispozici prakticky jen tři podněty, jak se mezitím zabavit: notebook, knížky, myšlenky. Takže myšlenky lítaj opravdu houfně a fantazie pracuje na plný obrátky, což moc dobře víme, že bývá nebezpečný... :D Což je asi jedinej důvod, proč se teďka těším zpátky do práce, protože tam mi to nabídne spoustu otravnejch podnětů na soustředění... :D Taky mám teď v plánu delší volno bez konkrétních plánů. Plány se tak nějak rýsují samy za pochodu, tak jsem zvědavá, co mi to přinese. Už aby to ale bylo!

19/8/2018

19. srpna 2018 v 8:10 | Celene
Kruci, jedinej volnej den z šestihodinovýho pracovního týdne a já se samovolně vzbudím už v 7 ráno!! Vesmír mi chce asi naznačit, že bych dneska měla být produktivní. Od posledního článku je to skoro zase měsíc. Tak nějak jsem si všimla, že poslední dobou píšu na takové měsíční bázi.. Co novýho? Za dva týdny touhle dobou bude moje o tři a půl roku mladší sestra vdaná. Svatební dary už mám v podstatě posychrované a nakoupené, ale ještě mi chybí dostat tam tu osobní složku. Je to takový zvláštní téma samo o sobě a vlastně o tom vůbec nechci psát, nevím, proč jsem to nakousla. Jo, už vím. Protože chci sdělit, co je novýho že... Takže za dva tejdny moje mladší ségra bude mít nový příjmení. Od čtvrtka budu mít v práci dovolenou, takže mě teď čekají poslední tři směny - juchůůůů!!


Jen to bude asi jako "dovolená", protože ve čtvrtek mám v Brně doktora, pak do neděle to tam chci zapíchnout u kámoše s tím, že bližší plán ještě vůbec nemám a pak bych se ráda vrátila do Prahy, ale přemýšlím jestli to není kontraproduktivní a ekonomicky nevýhodný, když v sobotu mám být v nějaký prdeli u Třebíče. Ale asi jo, asi to tak udělám. Hmmm, tak jsem se přihlásila na blog s tím, že když už jsem teda v neděli ráno tak brzo (pro mě rozhodně) vzhůru, mohla bych teda něco napsat. Teď mám ale pocit, že mám v hlavě vymeteno a možná bych si radši měla vzít do ruky nějakou nenáročnou četbu. Čtu teďka super knížku. Napsal to Jiří Charvát a jmenuje se to #Eskejp: Na útěku z kanceláře a je to nehorázná prdel, takovej trošku jako břitkej humor, ale mě to skvěle sedí a u pár stránek už jsem slzela smíchy. Doporučuju!

Nejhorší rande mýho života

24. července 2018 v 0:16 | Celene
Zrovna jsem se vrátila domů z, jak nadpis vypovídá, nejhoršího rande mýho života. Dost jsem o tom přemejšlela cestou domů a horší sem asi fakt nikdy nezažila. Myslím, že se mi nikdy předtím nestalo, že bych reálně uvažovala o tom, že odejdu během prvních pěti minut. Celkem nasbíral 9 mínusovej bodů. Večer začíná. Sraz 20:40. Jsem tak o pět minut dřív. On nikde. Óká. Nechci tam být první, takže se nenápadně procházím okolo místa určení. 20:40. On nikde. Žádná omluvná sms - mínus první bod. 20:45 se objeví a ani se neomluví - mínus druhý bod. Jdeme do kina. Film začíná 20:50, ókááá. Kupuje lístky. "Můžeme si vybrat místa?" ptám se slečny u pokladny. "Už máme vybráno," odbude mou otázku, slečna na mě otočí obrazovku, on pokračuje "je to dobrý." Místa v pátý řadě asi z patnácti. Nesnáším sezení vpředu. Nenechal mě vybrat místa - mínus třetí bod. Zamířím k baru s občerstvením pro popcorn. Předpokládám, že mě následuje - chyba. Kupuju si popcorn. Rozhlížím se, kde je, vzhledem k tomu, že film začíná za 2 minuty a já musím ještě na záchod. Čeká frontu u mašinky na kontrolu výhry z vstupenek - teď?? jako vážně?? dělá si prdel??? Mínus čtvrtý bod. Asi jsem se musela tvářit dost výmluvně, protože vzdal frontu a zamířil ke mě a nasledně k týpkovi, co kontroluje vstupenky. Těsně před naším sálem jsem mu vrazila do ruk tu krabici s popcornem, jestli mi ji může podržet, že si chci ještě odskočit. Jdu na WC. Je to chvilička. Vrátím se zpátky k sálu. Ten blbec nikde!!! Dělá si prdel??? V tenhle moment reálně uvažuju, že si na ten film radši zajdu někdy jindy a sama. Pak si ale vzpomenu na tu investici do popcornu a že sem se přece jen na ten film těšila celej mizernej den. S (dopředu marnou) nadějí vstupuju do sálu s tím, že si třeba taky odskočil. Neodskočil. Sedí na místech. REALLY???!!! Mínus pátej bod kámo! Krabice popcornu položená na sedačce vedle něj. Trailery už začaly. Ty místa sou vážně debilní. První tři minuty uvažuju o tom, že si přesednu o jedno místo víc doleva, abych byla aspoň skutečně na středu, když už nic jinýho.


Celej film mám pocit, že sedím vedle totálně cizího člověka a vlastně ho ani moc nevnámám, protože mezi náma nedochází k absolutně žádný interakci. Aspoň, že film je boží. Jednička byla sice tisáckrát lepší, ale probouzí to ve mě krásnou nostalgii a slzy. SLZY!! O víkendu otec odšrouboval mou citovou zátku a evidetně nastal čas pro slzavé období. Brečela jsem. Nic. Nevadí. Nezájem. Film končí. Překvapuje mě, že se nezvedá hned po nápisu THE END. Konec titulků. Zvedá se, i když já ještě sedím. Alespoň se mě nesnaží překračovat, je na tom tak bídně, že bych mu za to snad měla dát jeden plusový bod. No ty vole... Odcházíme ze sálu. Nasraně prsknu prázdnou krabicí silou do koše, protože jsem fakt vzteklá. Takhle jsem si ten večer nepředstavovala. Vycházíme ze sálu, vypadá to, že míří rovnou ze schodů. Ignoruji ho a ani se tím směrem nepodívám, mířím znova na záchod. Periférním viděním vidím, že to stáčí a jde taky. Naštěstí na pány a ne za mnou. Vracím se. Nikde ho nevidím. To šel jako dolů beze mě?! Překvapivě se objeví, sedl si temnýho stínu na lavičku vedle sálu. Dává mi jeden z lístků, abych si mohla vyzvednout výhru. Poprvý za večer KOMUNIKUJE. Ovšem do očí se mi za celej večer nepodíval ani jednou. Zamíříme k jedné z mašinek zkontrolovat výhru. Mají tam dvě. Vyťukávám svůj kód ze vstupenky. Je dlouhej jak prase, tak mi to chvilku trvá. Udělám v tom chybu, smaže se mi to a musím ťukat znova. Otočím se za sebe - odešel k té druhé mašince a nechal mě tam stát samotnou. To jako fakt?! Mínus šestej bod! Odcházíme z kina. Nezeptal se mě, jak se mi líbil film a o filmu se vůbec nenamáhá mluvit. Mínus sedmej bod. Prakticky mlčky sjíždíme eskalátory a vymotáváme se z obchoďáku ven. Když už jsme skoro u metra, položí otázku jestli rovnou na metro nebo zase procházka lesem. Vzhledem k tomu, jak je to do teď špatný, moc v tom pokračovat nechci. Řeknu, že jsem unavená a procházku příště. Jde mlčky vedle mě. Najednou z ničeho nic prudce odbočí doprava "ahoj!", zmizí mi z dohledu a nechá mě tam jako opařenou samotnou! WHAT THE FUCK????!!!! Mínus OSM!!! A to to asi ještě počítám dost mírně. Mínus 9 za ten absolutně žádnej oční kontakt za celou dobu. TWL mám fakt dost. A to jsem se na ten večer fakt těšila. Nechápu. První rande bylo celkem ok. Jak mohlo bejt druhý tak strašný?! Každopádně jedno je jasný. Třetí rande už chlapče nečekej.

2/7/2018

2. července 2018 v 12:11 | Celene
Still depressed. Nevím, jak se dostat do dobré nálady. Nebo alespoň té neutrální. Zítra jdu do práce. Mám "zacvičovat" novou kolegyni. Jsem na ni zvědavá, prej nějaká starší paní. Tak snad bude v pohodě, páč minimálně několik týdnů se s ní budu vídat. Ach jo. Vůbec nemám chuť do života. Doufám, že během toho volnýho týdne, kterej mi začne ve středu odpoledne se mi jí podaří aspoň trochu najít. Už jsem si asi připustila, že wedding je off. So... What now? What I can do? ... Začínám se hroutit a když mi to podmínky a můj stav dovolí, začínám brečet. Nějak v sobě totiž nemůžu najít ani tu sílu brečet. Nebo vnitřně prostě brečet odmítám, protože odmítám přijmout fakt, že je to fakt off. Ale jako po dvou měsících ticha bych zjevně měla. Potřebovala bych si najít někoho, kdo by mě pomohl postavit se zpátky na nohy.


Zjišťuju, že mám "kamarády" úplně na hovno, až na pár světlých výjimek. Protože jako, když nejvíc potřebujete pomoct a dočkáte se reakce "To me fakt mrzi, ale nevim, jak bych ti mohla pomoct.." bez jakýkoliv snahy o cokoliv, evidentně je čas najít si k sobě někoho, kdo se alespoň pokusí přijít s nějakým návrhem na odreagování, rozptýlení myšlenek jiným směrem, vyslechnutím, utěšením... No nic... O to víc si musím vážit těch světlých výjimek. Obraťme list. Otázka kam no... Fakt nemám sebemenší chuť vůbec k ničemu. OMG, při poslání poslední věty jsem si uvědomila, že jsem nezaplatila mobil za červen... Tak jsem si dala krátkou pauzu ve psaní a chybu rychle napravila. Tak snad to projde bez postihu. Jsem na tom evidentně fakt špatně. V sobotu jsem se zajímavou cestou dostala k jedný "léčitelce", přemýšlím, jak moc jsem zoufalá, jestli zkoušet tyhle praktiky. Ale doporučující zdroj se tváří, že za ni dá ruku do ohně, tak si říkám, že když už jsem toho zkusila tolik, že bych možná měla být ještě víc "open mind" a taky to zkusit. Když už nic jinýho nepomohlo, tak asi na čase vyzkoušet alternativu...

25/5/2018

25. května 2018 v 21:37 | Celene
Po měsíci by to chtělo Vás zase informovat o tom, že jsem stále naživu. Možná si teď najdu na blog čas častěji, když Once Upon A Time skončilo. Shadowhunters mají pauzu. Grey's Anatomy mají pauzu. Modern Family mají pauzu. The Big Bang Theory má pauzu. Můj život má pauzu. Ten osobní určitě. Double meaning. Jsem fuuuurt v práci! FURT! Nekecám. Nepřeháním. Minulej tejden jsem odpracovala 58 hodin a tento týden v neděli dopracuju na 50tku. V květnu jsem neměla jediný celý volný víkend. Příští týden vyhlašuju stávku a mám v plánu pracovat jako běžný smrtelník 40 hodin a vzít si celý, ano správně - CELÝ - volný víkend. Uuuuu, to bude jízda. Jízda = budu doma a budu se válet. A až mě to přestane bavit, vrhnu se na domácí práce. Takže vlastně další šichta, akorát doma. Paráda :D


Přemýšlím, co bych Vám ještě sdělila, ale s mým pracovním nasazením se v mým životě vážně neděje nic zajímavýho a vzrušujícího. Je zajímavý, že jsem v práci potkala Sagvana Tofiho? Dobře jsme pokecali, sympaťák. Říkal, že jsem mu udělala radost, že se mi líbily Děti ráje. Podepsal mi fotku a jednu i pro mamku. Dárek k svátku vyřešen. Pracovat v knihkupectví má jednu velkou výhodu. Když mám zrovna volnou chvíli a klid od lidí, můžu si číst. Zatím mi to nikdo nezakázal, snad to nikoho nenapadne. Vždyť tím vlastně dělám propagaci, ne? V tomhle ohledu je ta práce fakt boží. Tolik knížek v tak relativně krátkým časovým úseku jsem přečetla naposled na základce. Teď teda nechci vyvolat dojem, že si v tý práci jenom čtu. Občas je to tam na po*rání, kolik tam mám lidí. Ale teď je na po*rání, že tam nefunguje klimatizace a je tam dusno jak písečný duně, což většinu zákazníků odrazuje, takže v tomhle období zjevně můžu bez výčitek otevřít čtenářský klub. Doporučuju Vám autora jménem Franckh Pierre (aneb jak se úspěšně vyhnout skloňování tohoto jména), už jsem od něj přečetla pár knížek na téma, jak si správně přát a je to vážně pecka. Když někdy najdu volný čas a energii zároveň, začnu přidávat knižní recenze a tipy na to, po čem byste rozhodně měli sáhnout.


Až teď v průběhu psaní článku jsem si uvědomila, že mám něco společnýho s Once Upon A Time. Práci s Ruby!! Asi jsem taky prokletá :D Tak snad už brzy dostanu true love kiss a budu ten job taky moct pověsit na hřebík, tak jako ona :D Fakt by se mi šikla dovolená, ale 16 dní je zatraceně málo a musím si je šikovně rozložit. Navíc nejsou žádní lidi, takže teď by mi tu dovolenou šéf stejně nedal. Doufám, že mi ji schválí, jak jsou v červenci svátky. To budou mít studenti dostudováno a mohli by za mě vzít šichtu a jít brigádničit. Ty přesčasy už mě nebaví. A vážně strašně vyčerpávaj. Díky facebookově geniálně zacílené reklamě jsem se dozvěděla o existenci jisté Mariny De Gioavanni. Koupila jsem si od ní za 5.60 dolarů e-knížku. Radši jsem se ještě nepodívala s jakým kurzem mi to banka převedla a kolik jsem za to ve skutečnosti zaplatila v korunách. Bude to moje čtení na víkend. Sice jí tím dělám neplacenou reklamu, ale ve středu jsem byla na kompu napojená na jejím webináři a ta holka má fakt point a myslím, že má velice dobrou nabídku. Kdyby Vás to taky zajímalo, koukněte tady. Slibuje Vám ukázat cestu k tomu, jak dát nudný práci ádié a začít dělat to, co Vás skutečně baví jako full-time job. Zítra můj jediný volný den v týdnu, uuuuuu. Doufám, že v sobě najdu nějaké zbytky energie a konečně se vrhnu na to kreslení, protože bych s tou Izzy vážně měla pokročit. Tak... A teď si pustím Disneyovku na dobrou noc a půjdu spát. Dobrou.

26/4/2018 Praha, New York & Au-Pair Life - tohle není pohádka...

26. dubna 2018 v 16:42 | Celene
Hluboký nádech. Hluboký výdech. Fuck it all. You can handle it. Mám pocit, že mám menší existeční krizi. Chtěla jsem se vykašlat na práci v naději, že najdu něco lepšího. Zkoušela jsem dva jiný potencionální zaměstnavatele, abych ve finále zjistila, že ten můj současnej není zdaleka tak špatnej, jak jsem si do teď myslela. Jóóó, kolikrát jsem tam sama na 39 lidí, někdy na 150, výjimečně až na 500 a lítám tam jako debil. Myslela jsem si, že mi vesmír posílá naději na lepší vyhlídky, ale evidentně mě chtěl vesmír jen přátelsky upozornil na to, že být v té práci celou směnu sama je vlastně neuvěřitelný benefit v porovnáním s tím mít celou dobu za zadkem někoho, kdo Vás bude neustále jebat, co všechno děláte špatně a toho debila z Vás dělat. Na druhou stranu, když mám málo lidí a klidnou ranní směnu, můžu si číst knížku a všem je to buřt. A za to ten plat není ten špatnej, když mě platí za to, že si čtu... Ale těma busy days je to teda těžce vykompenzovaný, ale vesmír mi evidetně říká, abych těch pár busy days zatla zuby, že někde jinde může být i hůř... Ok, díky vesmírný kamaráde, tak já tam teda zůstanu... Prosím Tě aspoň, lufrtuj ty debilní zákazníky do kavárny k někomu jinému, děkuji...


Jsem těžce a zoufale zamilovaná. Strašně mě vysírají páry, co tvrdí, že maj vztah "na dálku". Tuhle jsem šla do ulici na Václaváku a zaslechla rozpravu jedné za ruku se držící dvojice "takže za mnou přijedeš příští pátek do Olomouce?" - Olomouc-Praha, to je taková šííííííleeenáááá dááááálkaaaa. Jooo??? A co pak mám do prdele říkat já, se snoubencem víc jak 6,5 tisíc kilometrů daleko??? Z května opět sešlo. I když teoreticky to stíhá. Protože končí svou sezónní práci 28. května a pak může přiletět. A květen má 31 dní, takže dejme tomu, dalo by se to počítat za splněné. Hlavní v tuhle chvíli je, že po tomhle datu může přiletět a být se mnou minimálně celej červen. A já teď celý dny nedělám nic jinýho, že na něj imrvére (jak byste tohle slovo přeložili do angličtiny?) myslím a v hlavě odškrkávám kalendář. Už jenom pěěěěět týdnůůůů. Tak snad tentokrát to skutečně vyjde. Ale mělo by. Jsem optimistická. Když už nebude mít tu práci, všechno hned bude jednodušší. Bože, prosím, prosííím, popožeň čas, ať už je červen. Na květen jsem si napsala v práci o jeden víkend navíc. Víc money a less time to think to much. Když mám moc času na přemýšlení, tak je to špatný. Moc přemýšlím a maluju šílený scénáře. A já nechci šílený scénáře. Po všech těch zklamáních se všema těma chlapama, který sem kdy milovala, mám konečně nárok na pohádku. Myslím, že už si konečně zasloužím happy ending. Ne další apokalypsu, prosím.


Bydlet v Praze má svý (ne?)výhody. Vůbec, ale absolutně VŮBEC nemám šanci se dostat za svou rodinou na Vysočinu. Protože dělám vždycky minimálně 2 víkendy v měsíci, střídá se mi ranní a odpolední. Když mám odpolední, končím v 8 a poslední vlak na Vysočinu jede v 6. A jede to tam 3 hodiny. Sorry, babi. Na jednu stranu mě to i mrzí, na druhou splněnej sen. Na to, že od 16ti sem žila na intru, následně na kolejích a pak nájmy se spolubydlícíma, mám za sebou 2 roky full-time job a USA interesting experience... až teď mám pocit, že teprve až teď žiju fully adult life. Z nějakého podivného důvodu jsem neustále vyčerpaná a bez energie, na čemž budu muset během následujícího měsíce zapracovat, abych do sebe dostala více chuti do života, než přijede můj snoubenec. Můj snoubenec... To zní jak masakrálně hustě. Už teď jsem ve fázi vztahu, která je těžce nad moje očekávání. Ale co jsem chtěla říct, než jsem odběhla od původní myšlenky, tak jak to mám ve zvyku... Sice jsem furt těžce grogy, ale tenhle fully adult life je těžce, TĚŽCE, osvobozující. Příští týden to sice budou 4 měsíce, co mě moje hostitelská rodina vykopla z domu jako už druhá v pořadí... ale pořád mě občas přepadnou stavy, kdy si ty lidi vybavím a mísí se ve mě spousta rozhodně ne-pozitivních pocitů... Osvobozující je, že už se teď nemusím obávat toho, že by mě vykopnutí z domu potkalo do třetice. To už bych si totiž fakt musela jít hodit mašli, protože na to fakt psychicky nemám. Už nejsem v situaci, kdy bych se musela někomu poníženě omlouvat, přestože nechci, neboť je to neprávem, ale jen ze strachu, abych zítra pořád měla střechu nad hlavou. Jak jsem se sakra dostala sem? O tom jsem původně vůbec psát nechtěla... Když už jsem to nakousla... Čas na nový odstavec...


Je strašně těžký být pořád ta silná a snažit se všechno ustát a prostě být "nad věcí". Pořád v sobě mám těžký blok a těžce se mi o tom mluví. Ale do tý rodiny bych se nevrátila ani za zlatý prase. Ani za Babišův roční příjem, pokud by to bylo podmíněné tím, že s těmi lidmi musím zůstat déle než měsíc. A to jsem si myslela, že můj boss v Brně byl kretén... Na mým šéfovi v Brně byla skvělá jedna věc. Mohl mě vyhodit z práce, ale ne z domu. Bylo to už v září, ale evidentně jsem to pořád nestrávila. Víte, když se těšíte na amazing year v zemi zaslíbené, jak Vám nakecají v agentuře a vy tam přiletíte plní elánu a víry v tyto kecy, absolvujete trénkovou školu, dorazíte k hostitelské rodiny, vybalíte si všechny kufry a ta rodina Vám čtvrtej den řekne "můžeš si zase sbalit", slíbí Vám, že Vám dá extra time na to, abyste si našli jinou vhodnou rodinu a pak Vám po čtrnácti dnech u nich doma řekne "sbal si kufry a buď připravená ráno odejít, potřebujem tvou postel pro někoho jinýho", tak Vás to poznamená. Zvláště pak, když se prakticky stejná zkušenost opakuje 3 měsíce po té s další rodinou, jen za jiných - těžko-říct-co-z-toho-bylo-větší-psycho - okolností... Když Vám v agentuře řeknou "můžeme Ti booknout letenku na úterý", ale Vaše crazy bitch boss Vám řekne "neděle bude Tvůj poslední den v našem domě". Nejste ve svý zemi, nejste ani na svým kontinentu, nemluvíte svojí rodnou řečí a těžce Vám hrozí, že budete 2 noci nocovat někde pod mostem v Central Parku, protože osoba z agentury, která je za Vás zodpovědná a má Vám v takové situaci nabídnout přístřeší a její barák je velkej asi jako Bílej dům, prostě doma nemá místo, kam Vás uložit... Teď když se mi to podařilo zformulovat do týhle věty, tak si říkám, že jsem byla fakt mega silná, že se mi podařilo udržet si tu slepou víru v jinou zodpovědnou osobu z agentury a nepropadnout totální panice. Což nakonec dopadlo tak, že mi můj americkej anděl strážnej konečně poslal nějakou tu spásu a tou byla koordinátorka z agentury Regina. Regina, chápete? Není to tak trochu poetický? Podle mě je.


Regina byla první Američanka, která se mi skutečně snažila nějak pomoct a snažila se najít mi novou ideální rodinu. Jenomže těsně po Vánocích, první týden v lednu, ideální rodiny nebyly zrovna na skladě a bylo těžce vyprodáno. Takže už mi z bídy zkoušela dohodit i nějaké ne-ideální. I když jsem s jednou zkusila aspoň zaskypovat, ve finále jsem naznala, že než riskovat třetí vyhození z domu, radši poletím zpátky do svý rodný země. A pak, těsně před odletem, se znovu objevil ON. Takže teď jsou věci opravdu interesting. Opět jedu serious facebook relationship. Oproti trase Brno-České Budějovice, je to teďka Praha-New York. Ta dálka mezi náma je šílená a budu lhát, když řeknu, že mě to vůbec neničí... Ale jsem strašně vděčná, že sem opět v situaci, kdy jsem sama sobě vlastním pánem alespoň co se pohybu v domácnosti týče. Můžu chodit (ne?)oblečená, jak chci. Můžu poslouchat hudbu! To je takový hlavní rozdíl. Budete mi věřit, když Vám řeknu, že jsem měla zakázanou hudbu? Protože já fakt nežertuju... A nemusím každej den vytírat podlahu a vydezinfikovat celou kuchyň, ta moje klidně snese střídmější kontakt s chemií... A za svýho současnýho šéfa bych asi teda měla být ve výsledku taky vděčná. Sice to není úplně 100% výhra v loterii, ale jak už jsem řekla, nemám ho za zadkem 24/7, aby mě buzeroval. Klesnul u mě potom, co mě strašně vážným tónem zjebal za to, že jdu o 2 minuty pozdě, ještě ke všemu, když to bylo poprvý. Na druhou stranu mi teď dochází, že je to pořád lepší varianta, než když měla C. volnej den ze školy, já ji šla ráno převzít a otec na mě "dobře, seš vzhůru" a nic mi neřekl a pak o 3 dny později mi poslal nasranou esemesku, že na mě hodinu čekal a že jsem měla začínat v 7 a ne až v 8. Tohle moji host rodiče dělali s těžkou oblibou. Nasrali se kvůli nějaký pí*ovině o který sem neměla nejmenší tucha, že sem ji udělala, nic mi neřekli a dusili to v sobě a pak mi po několika dnech poslali výčítavý smsky nebo maily. Oooooh Gooood!!! IT'S SOOOOOO GOOOOD TO BE HOME!!!

31/3/2018

31. března 2018 v 23:55 | Celene
Fakt se mi těžko věří, že za dva týdny to bude čtvrt roku, co jsem zpátky v ČR. Jak jsem si myslela, tak návrat zpátky byl opravdu ještě větším dobrodružstvím, než bylo stěhovat se za oceán... Sort of. I had a true. Víte... Juls mě vyzvedla na letišti v Praze 14. ledna. Bydlení jsem si sehnala až od 18. února. Velký kufry jsem nechala u ní doma a celou dobu žila jenom s příručním carry-on zavazadlem. Kvůli svým povinnostem mě byla Juls schopná ubytovat jen na jednu noc. Půl hodinu před půlnocí jí říkám "asi už je správnej čas na to, abych začala řešit, kde budu spát zítra." Juls: "Já se z tebe fakt poseru." - nebo tak nějak to řekla :D No a takhle jsem víc jak ten měsíc fakt fungovala. Rozhodla jsem se zůstat v Praze a příbuzenstvo mám na Vysočině, takže už jenom z hlediska docházení na pohovory a prohlídky bytů, se možnost zakempit to u příbuzných, jevila jako dosti nevyhovující. Navíc jsem měla tak nějak psychický blok, kdy jsem svůj návrat brala jako značné selhání a bála jsem se reakcí rodiny. Bála jsem se, že uslyším věty jako "To ses teda vrátila brzo" a "Já jsem věděl/a, že tam dlouho nevydržíš." a tak podobně. A už tak jsem byla od Asiatů dost zlomená a tohle by mě zlomilo totálně. LCC (=koordinátorka z agentury), u které jsem poslední týden přebývala, protože mě rodina vykopla z domu (už druhá), se mě asi tři dny před mým odletem zpět do ČR ptala, jestli nejsem smutná. Byla jsem již ve fázi smíření. Když pak viděla, že nevypadám zrovna jako šíleně smutná princezna, otočila, a ptala se, jestli jsem "homesick", což znamená, jestli teskním po domově. Upřímně jsem fakt netesknila, ale tak snažila jsem se jí vysvětlit můj duševní stav. Že se teď prostě složit nemůžu, protože pokud se vrátím zpátky, tak ubrečenou hysterku nikdo nezaměstná a neubytuje. Potřebovala jsem zůstat v pohodě.


Máma se dozvěděla, že jsem zpátky od mojí nejlepší kamarádky asi tři dny potom, co jsem byla zpět. Tátovi jsem zavolala asi po týdnu. Že se vracím zpátky dopředu věděly jenom tátovy sestřenky a moje ségra věděla, že jsem v rematch, ale o výsledky se nijak nezajímala, takže jsem ji sama od sebe neinformovala. Dědovi, babičce, tetě a strejdovi jsem napsala objasňující email, až po dvou týdnech v Česku. Přespávala jsem střídavě různě po airbnb a když to šlo, tak u Juls. Když jsem si obešla 7 pohovorů, tak jsem to na týden zakempila u mámy. Což vedlo k podivné reakci mé sestry, kterou do teď nechápu. Myslela jsem si, že jsme si svým způsobem dost blízký, ale zjevně se něco změnilo... Těžko říct, co. Když jsem zrovna nechodila po hovorech, fuftrovala jsem facebookový skupiny s bydlením v Praze. Haluzně se tam objevil inzerát na 1+1 ne zas tak daleko od centra a na Prahu za velice VELICE slušnou cenu (= za tyhle prachy je vcelku nemožný sehnat 1+1 i v Brně) a překvapivě i přes velké množství komentářů se mi podařilo domluvit si prohlídku. A vesmír mi chtěl asi nějak kompenzovat tu neblahou au-pair zkušenost, tak mi na oplátku dal tenhle byt. A jak jsem minule zmínila, že čekám na poslední preferovanou možnost, co se týče práce, tak jsem dostala i tu. Od 8.2 makám na plnej úvazek v kavárně v knihkupectví. Docela slušný ne? 14.1 se vrátit a 8.2 mít full-time job. Tleskám si. A fakt, FAKT, se mi strašně ulevilo, když jsem si 18.2 konečně oficiálně přebrala byt od původní nájemnice a skončilo mi pendlování z místa na místo s mým růžovým carry-on. Jen s tím obsahem jsem si musela vystačit ještě mnohem delší dobu, protože táta mě byl kvůli pracovním povinnostem schopen pomoct přestěhovat zbytek věcí, co mi zůstalo u babičky na Vysočině, až 4. března. Juls mi dovezla kufry z USA až 18. března, což znamená, že až před 14-ti dny jsem se setkala se svým použitelným šatníkem. A pořád mám pár praktických věcí u mámy, taktéž na Vysočině, a ty přestěhuju kdo ví kdy.


Tenhle prodloužený víkend, z kterého mi teda zbývají 2 dny, protože na Velký pátek jsem byla v práci s tím, že si za to vezmu den volna, až přiletí můj fiance, takže good deal, chci využít na dotáhnutí úklidu. Ale jako včera zabijácká šichta od 8:30 do 19:00 bez pauzy a celý týden jsem měla ranní a celkem spánkový deficit, takže jsem naznala, že dneska si zasloužím regenerační den a prakticky celej jsem ho strávila v posteli s notebookem. No ten layout ale stojí za to, ne? Je booožííí ♥ Má pro mě speciální skrytý význam. Naprosto miluju ten gif. Připomíná mi to poslední setkání s mým fiance v NY. Taky prošel podobnou fází zmrtvýchvstání jako Killy. Ale o tom se možná rozepíšu až někdy jindy. A pokud Vám ta první quote nahoře není povědomá, tak se nedivte. Ta je totiž moje osobní od mého real prince Charminga. A ten citát od Killyho pod gifem? Prostě bezpodmínečná láska. Tak uvidíme, jestli vytrváme a proběhneme cílovou páskou. Doufám, že ano ♥ Dneska jsme si spolu zase skypovali. Normálně se snažím moc nemyslet na to, že jsme od sebe momentálně 6561.2 kilometrů daleko, ale on to vždycky musí zmínit. Normálně se mi daří netesknit a naopak se těšit na to, až se konečně znovu shledáme. Pokaždé ale, když ho vidím skrz monitor, si uvědomím, jak strašně moc mi chybí. Ale pokud vše půjde, tak jak má (což z jeho strany teďka úplně nešlo), tak v květnu bychom se konečně mohli potkat v tváří tvář bez monitorů mezi námi a v bezprostřední blízkosti. Měsíc uteče mrknutí oka. A pak už se snad brzy konečně zase budem držet v objetí and just be a real couple

29/1/2018 Three months later...

29. ledna 2018 v 14:05 | Celene
OMG, OMG, OMG!! Čtvrt roku bez blogu? ČTVRT ROKU?! Nooo, to zas budu muset dohnat ty promo resty jak minule :D Budu hodně vycházet z předešlého článku, bude to tak vtipnější. ;D Oncerský sraz byl pro mě osobně celkem zklamáním, protože moje účast trvala asi 30 vteřin a tím to haslo. K tomu bych se asi více nevyjadřovala. Od té doby jsem se bohužel k tomu, abych vytáhla pastelky nedokopala, ale koupila jsem si další troje balení pastelek. A brzy je konečně vyzkouším! Jen, co vyřeším pár věcí. Jinak včera to byly dva týdny, co mě Juls vyzvedla v Praze na letišti. Je to zvláštní. Zvláštní je, že mi to přijde tak normální. Divný je, že mi sem se pořád nezbavila toho, že reaguju v angličtině. Den po příletu do země jsem šla do KFC na Václaváku, nějaký týpek mi podržel dveře a ze mě automaticky vypadlo "thank you!". Jesus!! :D Vidíte?? I teď jsem to napsala anglicky, god :D Hmm, uvidíme, jestli tenhle vedlejší účinek pobytu v USA odezní :D


Ukázalo se, že rodina není tak skvělá, jak jsem si myslela. Je to dost jako randění na střední škole, zprvu máte růžový brejle a všem okolo vykládáte, jak je dotyčnej mega boží a úžasnej a jak ho děsně milujete a po pár týdnech zjistíte, jakej to je č*rák... Kurzy na School of Visual Arts začaly minulej tejden 22.1. Do ČR jsem se vrátila 14.1. NASERE. Nevadí, najdu jinej způsob. Fakt mě mrzí, že jsem neměla možnost žít na Manhattanu. Teď si říkám takový to klasický coby kdyby, ale stejně už nic nezměním. Ano, mrzí mě to. A zároveň jsem smířená. Teď po dvou týdnech v ČR mi přijde, jako by to všechno byl jenom nějakej sen a jako bych nikdy neodletěla. Ano, je mi to líto. Původní plán byl, že tam budu 2 roky a jsem zpátky po 4 měsících. Bohužel to ale nebylo takové, jak jsem si to představovala. Opravdu jsem neměla štěstí na rodinu. Možná jsem byla moc horlivá, a i když jsem na svou první rodinu při výběru čekala 4 měsíce, teď si říkám, že sem měla čekat ještě dýl. Njn, tlak rodiny... Ale možná je to tak lepší. Dostalo mě to do Prahy. Teda dostane. Pořád na tom pracuju. Byla jsem v ČR 10 dní a za tu dobu jsem stihla 6 pohovorů, z toho na 4 mě chtěli a na pátý pořád čekám, jak se rozhodne. Jako vždy preferuji poslední zmíněnou možnost... Byla bych fakt šťastná, kdyby to klaplo, ale i kdyby ne, tak pořád budu šťastná s možností B, protože ta je taky super :)


Návrat do Prahy ve mě vyvolává skvělý pocit. Skvělej pocit byl, když jsem přišla do toho KFC a mohla jsem si dát střední kafe za 49 korun!! Říká se, že "v Praze je draze", ale po New Yorku je to hooodně levnej kraj :D Konečně si budu moct finančně dovolit zajít do kina i do divadla, můžu jít do muzea a klidně bych si mohla dovolit i nějaký ten kurz. Jsem nadšená a hrozně se těším na život v Praze! :) Včera jsem to konečně dala po dvou týdnech v zemi vědět zbytku mého příbuzenstva, pořád to nevěděli všichni. Naštěstí to prý podle tátovy sestřenice vzaly v pohodě a že chápou všechno, co sem jim napsala. Strašně se mi ulevilo. Všechno má svůj důvod. Americkej sen tím pro mě nekončí, beru to jen jako krátkou exkurzi. Já se dostanu zpátky, nebojte! :D Ale teď se vážně těším na pohodový život v Praze bez každodenního vytírání zadku skoro sedmiletý holce, která celou dobu trapně žvatlá a vydává zvuky jako čtyřletá. Po au-pair experience zvažuji, jestli vůbec kdy chci být matkou. Pokud ano, tak to dítě bude mít solidní vojnu a pokud fakt budu žít v USA, asi se pak na 18 let vrátím zpátky do ČR, protože ten výchovnej přístup, co jsem měla možnost zažít ve dvou rodinách v USA, je fakt šílenej a na hlavu postavenej.


A ještě něco jsem chtěla zmínit. Někoho. Teď jsem si projela svoje diary rok zpátky a je to fakt skoro přesně rok, co jsem psala o nějakým chlapovi :D Všechny diary jenom o přípravě pobytu do USA a o tom jak mám debilního šéfa :D :D Což mě jenom utvrdilo v tom, že sem se rozhodla správně, když jsem odmítla další práci v kanceláři :) Takže v listopadu se mi v mým životě objevil další chlap. Chvíli jsem si myslela, že by mohl být významnej, ale pak beze slova zmizel. "Vstal z mrtvých" a ozval se mi 3 dny před mým návratem do ČR. 3 dny před odletem se nám podařilo spojit se online. Že mi chce všechno vysvětlit. Informovala sem ho, že za 2 dny se vracím do ČR. Den před odletem jsme se sešli. Z Harlemu za mnou přijel veřejnou dopravou až do naprostý díry na Long Islandu, kde ta doprava nebyla zrovna dvakrát easy. Ptal se mě, co může udělat pro to, abych tam zůstala. Já ze srandy "you can marry me, haha :D" (můžeš si mě vzít) a on na to "ok, let's getting married!" (ok, pojďme se vzít!" a já jen "what?" (cože?) :D :D Je to jako když před nejlepší kámoškou něco bez rozmyslu plácnete a ona se toho chytne "ale to vůůůbec není špatnej nápad" a z plácnutí bez rozmyslu se pak stane legendární zážitek. Jen by mě nenapadlo, že by to takhle mohlo fungovat s manželstvím :D Ze začátku sem to brala a pořád se snažím brát to s nějakou rezervou... Zatím je to 2 týdny, co jsem pryč (zpátky?) a pořád jsme v kontaktu. Předevčírem jsem od něj dostala nádhernou hlasovou zprávu ♥ Ano, snažím se to brát s rezervou, ale lehce v tom lítám. Někdy na přelomu února/března by za mnou měl přiletět. A říkal, že i s prstenem. Připraveni na mezinárodní lovestory? :P

25/10/2017

25. října 2017 v 17:46 | Celene
Tak jsem konečně dohnala všechny resty na blogu týkající se promo rubrik! Taky jsem konečně aktualizovala menu vlevo. Všimněte si v News!!, že se blíží další oncerský sraz, kde bohužel nemůžu být osobně, ale holky mi slíbily, že mi zajistí účast online přes skype :))) A taky si můžete všimnout, že jsem se konečně dokopala k tomu, že jsem vytáhla pastelky a začala makat na Izzy. Už se nemůžu dočkat, až to budu mít hotový, bude to pecka!! :)) Jinak včera to bylo sedm týdnů, co mě Juls v Praze vysadila na letišti a poslala mě vstříc New Yorku. Pořád si to nějak nemůžu uvědomit. Sice každej den mluvím se svou hostitelskou rodinou a hlavně dítětem anglicky, ale tak nějak mi to přijde úplně normální.


Rodina je skvělá, fakt sem zapadám. Jsem vděčná, že jsem tady. Malá je úžasná. Vždycky přijde s nějakou hláškou, kterou to totálně zabije. Jako například "Did you lived with your husband in Czech Republic?" (Žila si v České republice se svým manželem?"), sem chytla takovej výtlem, že sem málem spadla ze židle :D :D :D :D Moc toto. Jinak základní poznatek u USA je, že pro au-pair je Amerika KURVA drahá. Tak drahá, že to slovo nemůžu ani vyhvězdičkovat, protože by to dostatečně neodpovídalo. Původně jsem měla v plánu, že každou sobotu a neděli budu trávit v NYC. (Připomínám, že jsem na Long Islandu.) NYC mám 35 minut vlakem, ale vlaková zastávka je 40 minut pěšky od domu. V přepočtu na český koruny zpáteční jízdenka stojí 380 korun, což je necelých 18 dolarů. Za dva dny by to bylo skoro 40 dolarů. Týdně beru 195.75 dolarů, taaakžeee... Jsem byla nucena přehodnotit priority. Tahle rodina je skvělá a fakt je miluju, ale příští rok chci prostě bydlet na Manhattanu. Navíc jsem objevila úžasnou školu - School of Visual Arts - a mají hromadu úúúúžasnejch kurzů na režii, filmování, ilustraci, na všechno! A jsou to večerní kurzy, ale musím si vybrat jen dva a ještě jsem limitovaná, že některý dny host dad pracuje v Bostonu a máma se vrací pozdě, takže tyhle dny padaj. Kdybych byla na Manhattanu, tak je po problému.


Mohla bych chodit na všechno. Jo a jeden takovej kurz ilustrace stojí 400 dolarů. Režie 510 dolarů. Filmování 780 dolarů. Vstup do muzea 36 dolarů. Lístek do kina 15 dolarů. Udělejte matematiku a srovnejte si priority. Chcete se celý rok jenom bavit? Chcete si doplnit kvalitní vzdělání? Nebo šetřit peníze zpátky do Česka? (Kdo se tady chystá zpátky? :-O) Takže asi tak. Na jednu stranu jsem asi ráda, že sem na předměstí uprostřed ničeho a do centra to mám 40 minut pěšky (není to totiž vůbec motivující nikam chodit, takže hodně ušetřím). V NYC jsem byla za těch sedm týdnů jenom třikrát. A co je zatím největší topka ze zážitků z Ameriky, tak to je to, že sem potkala silný jádro castu Shadowhunters! Kat (Clary), Matt (Alec), Alisha (Maia) a Isaiah (Luke)!! ♥♥♥ A nejlepší část na tom je, že zadarmo. Což si zaslouží samosebou samostanej článek s fotkama :))) Sem strašně nešťastná z toho, že na novou sérii musíme čekat až do dubna. A btw. Matt je v reálu vážně fešák ♥ Zbývají mi tři hodiny volnýho času a ještě musím zařídit pár povinností v péči o dítě, takže zatím ahoj a já se ozvu zase příště :))
 
 

Reklama