Únor 2015

Anna

28. února 2015 v 14:22 | Celene |  Animace Once Upon A Time

Ach jo... Anna mi bude v seriálu fakt chybět :(

21/2/2015

21. února 2015 v 13:09 | Celene |  My diary
Tak včera jsem se konečně odhodlala (no spíš mi trochu ruply nervy...) a hodili jsme "big speak". Už bylo fakt na čase, protože mi z toho začínalo fakt "mírně" hrabat a dokonce se mi o tom už i zdálo, což je fakt na palici už... Zjistila jsem, že pár věcí jsem si vysvětlila trochu špatně. No špatně a správně zároveň... S tím plánováním vedle mě jsem měla do jisté míry pravdu. Řekl mi, že si tam nepředstavuje nikoho konkrétního a bylo hezký slyšet, že si tam potencionálně dokáže představit i mě. Jen má furt problém s mým věkem, což mě sakra vytáčí :D Je plus mínus o deset let mladší než tři předchozí se kterýma jsem randila a má s tím větší problém snad jak ti všichni dohromady :D No rozdíl bude asi v tom, že tamti nepomýšleli na zakládání rodiny... Nejdrsnější na tom je, že mi ta představa rodiny začíná připadat strašně hezká. Mě ale připadá hezká jenom ta představa rodiny s ním. Já to původně neplánovala, nesnila jsem o tom, že chci rodinu s někým neurčitým koho mi "osud" přihraje do cesty... Začínám ale snít o rodině s ním a je mi u zadku, že je mi 22. Teď se tak dívám na ten avatar k tomuhle článku a začínám přemýšlet, že jsem asi stejně pošahaná jako ta Bella :D Vybavila se mi ta pasáž z knížky "Nevěděla jsem, že se chci vdávat, dokud jsem se nevdala. Nevěděla jsem, že chci dítě, dokud jsem neotěhotněla." Tak nějak to bylo :D No, asi chápate na co narážím... :) (Ne, těhotná fakt nejsem...)


10/2/2015

10. února 2015 v 21:09 | Celene |  My diary
Už uběhlo čtvrt roku s božským ♥ Začínám si být dost jistá a zároveň tím vztahem i dost nejistá. Dává to vůbec smysl? Včera jsem se ale rozhodla a oznámila jsem tátovi, že s někým chodím. V podstatě to s ním ani moc nehlo, takže se těším, až zítra dojedu babičce a řeknu to jí. Ta aspoň projeví nějaký emoce. Jinak ten rozhovor s tátou probíhat asi takhle (po telefonu):
Táta: "Tak cos mi to chtěla říct?"
Já: "No já bych Ti to radši řekla osobně..."
On: "Tak mi to řekni teď."
Já: "No... Tak jsem Ti chtěla říct, že s někým chodím."
On (neopouštějící věcný tón): "Aha a s kým?"
Na což jsem mu nadiktovala pár základních identifikačních údajů jako jméno, věk a kde pracuje, na což reagoval, jestli se sestrou máme nějakou úchylku, protože ta taky chodí s klukem z IT oblasti, ale úplně jinýho směru. A nejvtipnější byla otázka byla: "No a jak dlouho s ním chodíš?" na kterou jsem odpověděla "Tak dlouho, abych si byla jistá, že Ti to chci říct." Tak se zasmál a "To je pěkný." a tím v podstatě ten rozhovor na tohle téma skončil. I když vlastně pokračoval tím, že z toho táta usoudil, že mi teda nemá smysl zařizovat ten pokoj u nich v novým baráku a vyhazovat za to cca 40 tisíc. Což má pravdu. Stačilo si někoho najít, aby mu to došlo... Jak prosté :D No, nevadí...


Už mě opustil ten blok říkat tomu vztah. I když to sice ještě nikdo neřekl úplně tak nahlas, už nemám problém používat výrazy jako "můj přítel" či "můj kluk". Jen mě hodně začíná trápit jedna věc a to ta, že mám pocit, že ten vztah začínám brát mnohem vážněji než on. Což je slušnej paradox vzhledem k našim začátkům... On sice plánuje strašně vážnou budoucnost jako rodinu a děti, ale začínám se cítit jako by ji plánoval vedle mě a ne se mnou... Včera se mě celkem ve vhodnou chvíli zeptal, co mě trápí, ale copak mu tohle můžu říct? Ale jak se mám asi zatraceně cítit, když jeden týden mi řekne, že ho nezajímá, co bude za půl roku nebo za rok a že se chce soustředit na tady a teď a druhej tejden z něj vypadne, že chce ve třiceti první dítě, což je shodou okolností mimochodem za rok... No nemátlo by Vás to taky? Přemýšlím jestli o tom mluví, aby zkousil jestli mě tím vyděsí a jestli zdrhnu. Ale já jsem pořád s ním i přesto, že otázku "Jaký máš názor na děti?" mi položil už po deseti dnech, co jsme se znali. Asi si to nesmím brát osobně, když vezmu v úvahu, jak dopadly jeho vztahy po čtyřech a šesti letech. To se pak asi těžko věří po třech měsících, že tenhle člověk už Vás neopustí, když ti předchozí odešli po letech... V tom je ten problém. Pro mě je to nejdelší vztah, co jsem si kdy měla a pro něj je to pořád strašně krátká doba a tudíš na to pohlížíme každý asi trochu jinak. Přála bych si, aby zahodil všechny obavy a věřil v ten vztah tak jako v něj věřím já. I když to tak teď možná nezní, tohle měl být původně happy článek :D A jsem fakt moc happy :)) ...ale tohle mě trápí... Holt asi budu muset zase dát na rčení, že trpělivost růže přináší a tentokrát se třeba snad dočkám i něčeho víc než jenom pouhých trnů. Pěvně věřím, že ano... Doufám...