Nějak jsem v jedné z hromady složek, co mám v počítači narazila na tuhle svoji starou fotku a asi to bude znít dost divně, ale málem mi vyhnala slzy do očí... Tak jsem se na ni podívala, do svojí tváře a při tom pohledu mi prolítla hlavou otázka "Kde je to naivní děvčátko?" Opravdu neuvěřitelné, co se mnou udělalo pět let. Docela se děsím dalších pěti let. Většina iluzí o "pravé lásce" se během nich, nechci říct vypařila jako pára nad hrncem, protože to byla celkem bolestná štreka plná zklamání, která mě učinila tou skeptickou holkou, kterou jsem dneska. Tehdy jsem ještě věřila na lásku na celý život, snila o šťastném životě v rodinném kruhu po bohu manžela a dětí a věřila, že monogamie není jenom pověra. A kde jsem dnes? Jsem o 4-5 let starší (nejsem si jistá jestli ta fotka je z prváku nebo druháku, ale v obou ročnících jsem byla stejně blbá a naivní, takže je to jedno :D ) a nevadí mi být v roli milenky na dobu neurčitou... Pozastavuji se nad tím, jak moc jsem slevila z nároků, které jsem dříve měla a říkám si zdali jsem ve svém pohledu dospěla anebo jsem ve svém pohledu prostě jenom rezignovala a rozhodla se nečekat na to, jak ostatní říkají, že si "zasloužím něco víc", ale rozhodla se brát aspoň něco. Upřímně ale k čemu Vám je, že si zasloužíte něco víc? Pokud bych na to měla čekat věčně nebo prostě do tý doby než se to objeví, což nemusí být klidně ani do konce života, bych se mohla uchudit aspoň o to "málo", co mi může někdo nabídnout. Je to lepší úhel pohledu než naivně čekat na romantickou lásku trvající do konce života nebo horší?
Dneska mě jeden kameraman v souvislosti s prací ve Šlágru označil za "prázdninovou záležitost". V duchu se mi to nějak spojilo s režisérem A. Dost možná je to totiž jedna z pravděpodobných možností, která může klidně nastanout. Dívám se na tu fotku a musím se smát při vzpomínkách na ty krátkodobý vztahy ze střední školy a všechny ty city a víru, že tentokrát je to určitě "ten pravý" :D A udivuje mě, jak moc jsem se posunula a jak moc je dnes můj pohled na tento konrkétní vztah střízlivý. Ty čtyři dny, kdy jsme se společně potkávali v práci a měli možnost ukradnout si "v mezičase" pár momentů, kdy jsme se mohli víc fyzicky přiblížit (ovšem za plné paranoidy, že každý moment někdo rozrazí dveře a načape nás ve vřelém objetí :D ...), mě donutily přemýšlet... Fakt a vědomí, že dnes odjel za svojí přítelkyní, mě nějak strhlo myšlenky směrem k ní a k roli, kterou v tomto trojúhelníku hraje. Otázka, která mi prolítla hlavou Vás asi dost překvapí... Chci, aby to byl monogamní vztah? Chci, aby ji opustil? Nejsem si jistá, co přesně mě dohnalo k tomu zaměřit svůj pohled trochu dál výhledově a zamyslet se víc, mnohem víc do budoucna. Mám svoje sny. Velké sny, které měním a chci měnit v systematické plány. Mým snem už není mít manžela, děti a spokojený rodinný život... Chci se věnovat režii. Sním o tom, že jednou budu režírovat filmy pro Warner Bros. a rozhodně se toho nechci vzdát kvůli "nějakýmu chlapovi".
Nechci se třeba za dvacet let probudit s vědomím, že jsem měla možnost a ani jsem se víc nesnažila posunout to dál než jen za hranici snění. A pokud to chci posunout dál než za hranici snění, budu se muset posunout za hranice České republiky. Režisér A má svoje plány tady a rozjíždí je už teď. Je vcelku jasné, že pokud se za dva, tři roky posunu směrem do Anglie, on rozhodně zůstane tady. Myslet si cokoliv jinýho by byla totální blbost. Po těch čtyřech dnech si nemyslím, že tohle je ta "osudová láska", čím ale nechci tvrdit, že to je jen o fyzickém sblížení, to ne... A tyhle úvahy mě posunuly k tomu, že vlastně nechci, aby ji opustil. Kdo ví, co bude, možná to skončí za tři měsíce, možná za tři roky... Ale pokud se posunu za hranice státu, rozhodně to skončí... A já nechci, aby kvůli tomu, že všechno vsadil na mě, zůstal sám... Nechci, aby kvůli mě přišel o "jistotu", kterou má v ní. Do jejich vztahu moc nevidím, nebavíme se o tom, asi by to bylo divný... Ale pokud by jim to ještě mohlo fungovat a vydržet, nechci tomu vystavovat stopku, když vím, že já mu tou jistotou být nemůžu. Pravda je, že můj morální kompas neukazuje zrovna sever a monogamie je pro mě už přežitek... A i když si možná zasloužím víc než pár ukradených polibků a objetí někde za dveřmi v kanclu, chci mít aspoň něco než nemít nic v naději, že jednou narazím na to "něco víc"... Nechci se kvůli strachu, že se nedostanu na vyšší pozici než je "milenka na dobu neurčitou" ochudit alespoň o pár společně strávených chvil, na které pak můžu celý život s úsměvem vzpomínat a říkat si "Jo, jo... To bylo moc fajn léto/půl rok/rok/dva/tři, ..." časový údaj, který doplním na konec té věty se teprve ukáže. Počítám s tím, že na konci září už můj pohled na to, jak přesně s tímhle vztahem naložím, získá mnohem konkrétnější představu.
V téhle chvíli lze opravdu pouze nechat věcem volný průběh a sledovat, jak se to vyvine... Řekla bych "nechat to osudu", ale na to já nevěřím... Čas ukáže, jestli a jak dlouho spolu máme být a za jakých podmínek to bude... Teď můžu jen brát, co je mi momentálně k dispozici. Tím jsem chtěla říct, že se ho nechci vzdát, ale taky jí ho nechci násilně brát. Až mě samotnou zaráží a až šokuje, k jakému závěru jsem se tímhle sáhodlouhým článkem dostala... Pokud jste to z toho ještě nevyčetli, tak mi právě došlo, že jsem se právě smířila s možností a variantou být "náplastí" na jejich momentálně ne zrovna idilický vztah. Jsem nohama při zemi a to to dost. Otázka "Zamiluješ se?", kterou mi položil v Brně, mě dost uzemnila a překvapivě musím říct, že zamilovaná nejsem. Chvíli už jsem si tak i připadala, ale tahle otázka mě vrátila zpět na zem. Zamilovaná nejsem, ale ty chvíle vzrušení mě vážně baví a užívám si je. Zamilovaná nejsem, ale mám ho ráda a záleží mi na něm. Nechci, aby kvůli mě potom do budoucna zůstal sám a litoval toho, že všechno vsadil na mě... Opravdu velký posun v myšlení... Kam se podělo to naivní děvčátko? Dnes mi ty vzpomínky i na ty tehdejší bolesti přijdou úsměvné, i když u některých i ten úsměv bolí, vím, že dneska vydržím mnohem horší strasti... Jsem ráda za to, kým jsem byla. Jsem ale mnohem radši za to, kým jsem dnes a děkuji za všechny klacky, které mi přistály pod nohama, protože bez nich bych byla stále tím naivním děvčátkemm, které by však tenhle vztah rozhodně neustálo. Díky tomu všemu si z tohohle vztahu můžu vzít všechno to pozitivní, co mi nabízí a vím, že to, nechci říkat negativní... ale ne už tak úplně pozitivní, mě nepoloží na lopatky tak jak by tomu bylo ještě před pár lety. PS: Kdo to dočetl až sem?
Děkuji všem, co mi při opravné zkoušce drželi palce :) Byla to celkem prča, protože jsem si vytáhla tu samou otázku jak v úterý :D Ve finále jsem přesvědčená, že jsem to uhrála na kouzlo osobnosti, protože kdybych měla být objektivní dám si tak za C :D Možná B, kdybych nebyla tak moc přísná :D :D Magistra "Jak byste se ohodnotila?" já "no myslím, že to bylo o 180° lepší jak v úterý" a ona "takže jako áčko jo?" a já "noo, já bych neztrácela pedagogický optimismus a šla bych do toho" - chytla ze mě strašnej výtlem :D :D Spolužačka, co tam byla se mnou dostala B a pak se magistra podívala na mě "a Lucce dám áčko, ať má radost" a já "jéé, děkuju, to mám radost" :D :D :D Když si to přehrávám zpětně, divím se, že si nemyslí, že jsem mentálně retardovaná :D :D :D :D No.. Nevadí x D Hlavní je, že už mi zbývají jen dvě zkoušky a jeden zápočet. Jsem si koupila sešit a přepisuju si tu powerpointovou prezentaci z didaktiky do sešitu, ale nejsem si jistá jestli to stihnu do středy přepsat natož se to naučit, když jsem ani ne u třicátýho slajdu z necelých devadesáti :D Ale tak vzhledem k slabosti, kterou pro mě tento doktor má, tak nemám moc velkej strach z toho, že bych to neudělala... :D (Teď ten trapas, kdybych sem ve čtvrtek psala, že mám za F :D :D )
