Prosinec 2011

Některé věci by se neměly psát veřejně

17. prosince 2011 v 22:52 | Celene |  My diary
Jenže nechci rozsvěcovat světlo, abych si vzala propisku a svěřila to mému deníčku, protože ta tma mě krásně drží při těch pocitech, co mnou právě teď zmítají. Aneb po dlouhé době jsem se podívala na dobrej romantickej film x D Upřímně mě to dojalo a proto teď vlastně tohle píšu. Ano jsem realista, ale mám duši naivního romantika a to mi nedovolí přestat doufat. Doufat v co? V lásku. Víte, že mým životem se mihlo pár kluků, ale pravou lásku jsem nikdy nezažila. Nikdy... Díky nim jsem sice nepoznala, co je to láska,což byl vlastně účel, proč jsem s nimi byla, abych to zjistila. Sice to nebylo to, co jsem původně chtěla, ale těch díky nim aspoň vím, co láska není. Takže aspoň k něčemu to bylo... (Jestli to teď náhodu někdo z vás čte, neuražte se...) Když chci přejít k hlavní části, kvůli které jsem vlastně začala tohle všechno psát, zasekávám se a zůstávám hledět na monitor. Vlastně někam za něj, tak k okraji... Ale to není podstatné :) Teď jsem začala přemýšlet, po kom jsem tak romanticky založená a kupodivu mě jako první napadl otec a ne matka. Táta se to sice snaží nijak nedávat najevo, ale jeho gesta ho dost prozrazují. Nenosí své přítelkyni pugéty kytek a nevaří večeře při svíčkách, buďme realisté. Ale způsob, jakým se na ni dívá, to, jak jí dá pusu na rozloučenou při každém svém odchodu, to jak se na ni usmívá... :) Tím dokáže dát skvěle najevo, jak moc je pro něj důležitá. A ten jeho výraz vypovídající o jeho vnitřních pocitech, o jeho štěstí, o jeho lásce... Fascinující :) Nikdy jsem neviděla tátu tak šťastného, jako je teď. Přála bych si, aby byl Někdo tak šťastný se mnou. A abych já byla šťastná s ním. Aby jsme byli šťastni spolu. V tom filmu byla úžasná scéna, kdy spolu dva leželi v posteli, bylo ráno a on jí řekl "Musím ti něco říct" ona "Tak mi to řekni" on "Miluju tě. Vždycky jsem tě miloval". Nejlepší scéna. Chtěla bych to zažít. Ne nějaký "vztah" na měsíc, ale skutečnou lásku. S budoucností.